Cestování

Už se to blíží!!!

Blíží moje cesta do Paříže, ještě jsem tam nikdy nebyla, tak jsem natěšená, jak malá holka. Vyrážím na pět dní, čistě poznávačka Paříže, Versailles a pak po nákupech. 

Už začínám balit. Co všechno si vzít s sebou?

Řídim se heslem hlavně pohodlné boty a hezké nehty.

Co jsem si tedy nadělila na hezkou cestu do Paříže?

Mrkněte na fotky ;-)

Moje anglická cesta

Před rokem jsem si řekla, že pojedu pracovat jako servírka do Anglie. A protože mě příroda obdařila patřičnou tvrdohlavostí, přes všechny neshody s rodinou, zdlouhavé vyplňování životopisů, hledání agentury, jsem 26.6., pět dní po svých 18. narozeninách, plna očekávání, nasedla do letadla, směr Bristol. Nejmenovaná agentura mi, přes všechny pochybnosti o jejich důvěryhodnosti, našla práci v Durrant House Hotelu, v městečku Bideford Northam na jihozápadním pobřeží Anglie.  Z původně plánovaných tří měsíců, které jsem měla v Anglii strávit, se vyklubal jen měsíční pobyt. Neplánovaně brzký návrat a umístěné foto letadla na Facebooku zapříčinily okamžitě četnou smršť dotazů: „Ty už jsi zpátky? Proč?“. Omílám proto své „anglické“ story stále dokola a ráda se o vyprávění podělím i s vámi. Začneme cestou, mým prvním zážitkem. Aneb cesta přes celou Anglii, já, sama, která se ve vlakových spojích nevyzná ani v ČR.

Ale pěkně popořádku. Nejprve mě čekalo letadlo, směr Praha – Bristol.  Do Bristolu jsem přiletěla o půlnoci.  Nejbližší spoj do místa určení, vlak, mi jel až v devět ráno místního času... opakuji MÍSTNÍHO. To, že je v Anglii o hodinu méně, jsem si totiž uvědomila, až když vlak jaksi nejel podle mých hodinek. Bláhově jsem si také myslela, že bych mohla noc přečkat na vlakovém nádraží, protože přece v Anglii musí být hezké vlakové nádraží.  

Hned, jak jsem ale na tamní nádraží autobusem z letiště dorazila, měla jsem okamžitě jasno,

že se tu hned první den nenechám znásilnit a rozhodla se najít si přes noc ubytování.

Statečně jsem došla k prvnímu hotelu, kde jsem se dozvěděla, že mají plno. Pánové na recepci byli i přes pokročilou noční hodinu milí a k mému údivu mi dokonce věnovali mapu, do které zakreslili všechny hotely v Bristolu a k nim i telefonní čísla. Nutno podotknout, že Bristol není žádné malé město. S nechápavým výrazem na tváři jsem poděkovala a potěšena pocitem,

že dobří lidé ještě nevymřeli, jsem vyrazila tmou, pomocí navigace v mobilu, k dalšímu nejbližšímu hotelu. Já, „silná“ duše, uprostřed cizího města, úplně sama, v jednu,

ve dvě ráno, s kufrem a dvěma taškama. Měla jsem na krajíčku. V dalším hotelu opět obsazeno. Recepční mi navíc řekl něco ve smyslu, že jestli chci teď v noci najít ubytování v Bristolu, že jsem magor. Nocleh jsem si měla zarezervovat měsíc dopředu. S psím výrazem jsem ho poprosila, zda bych nemohla přespat aspoň na recepci. Venku chladno a gauč vypadal

docela pohodlně. Recepční z mého nápadu zrovna nadšením nejásal, ale neodmítl mě, ráno mi dokonce udělal kávu a o placení nechtěl ani slyšet. Tak jsem se mohla do rána tetelit zimou na gauči, než jsem nastoupila na svůj první ranní vlak, přestoupila na druhý, šla pěšky snad „tisíc let“, přestoupila na autobusa pěšky přes půlku města Bideford se konečně blížila ke svému cíli. Cestou mě zastavovali místní domorodci a pomáhali mi se orientovat. Nakonec jsem do hotelu Durrant House,kterému jsem později začala příhodně říkat „koncentrák“, úspěšně dorazila.

První dojem z hotelu byl celkem dobrý. Vsugerovala jsem si, že po strastiplné cestě mě už jistě nic horšího potkat nemůže. Hotelem, co mi svou starou, noblesně-honosnou výzdobou připomínal Titanic, mě provedli a nakonec zavedli i do přístavku k hotelu, kde jsem měla být ubytovaná. Do přístavku „vesele“ pršelo, všechno bylo tak podivně ulepené, rozbité, sprcha neměla hlavici,do dveří jsem se, já, se svými 165 cm, musela ohýbat, ale připomínala jsem si, že nejsem žádná primadona a tudíž všechny nástrahy s přehledem zvládnu. A pak jsem se seznámila s mými polskými spolubydlícími... ještě než jsem odjížděla z Čech mě přátelé na cestu vybavili radou: „Hlavně Polákům neukazuj, že jim rozumíš, donuť je, aby se s tebou bavili anglicky! Vždyť tam jedeš kvůli angličtině!“A to jsem ještě nevěděla, že tam se mnou dohromady bude ještě dalších pět Čechů. Jenže Polky neuměly anglicky. Řešení: Ony na mne polsky, já na ně česky.  Nastolená komunikační taktika pro udržení přátelského ovzduší na pokoji vydržela pouze dva dny, než proti mně začaly mít Polky averzi. Sypaly mi sůl do postele, stěžovaly si na mne vedoucímu hotelu, že jim kradu věci. Chtěly mě za každou cenu dostat z „jejich“ pokoje.

Práce... do té mě tak říkajíc hodili a plav, jak umíš! Nic mi nebylo vysvětleno, bylo mi jen přikázáno, makej! Ujala se mě Franceska, jedna moje kolegyně. Franceska byla ale Welšanka a já jí první týden, než jsem si na její welštinu zvykla, nerozuměla téměř ani slovo. Sama sebe jsem se stále dokola ptala: „Ty že se učíš angličtinu od základky?“ Welšané a Angličané, to je něco jako Češi a Ostraváci… Zhruba po týdnu jsem už naštěstí věděla, co a jak. V práci jsem se nezastavila. Nepracovala jsem sice mnoho hodin denně, ale byla jsem v takovém maximálním pracovním vytížení, že jsem první týden spala doslova jak nemluvně a na nic jiného, než na práci, jsem neměla ani sílu. Nové prostředí a Angličané mě dokázali tak říkajíc vysát. Neustále po mně chtěli věci, o kterých jsem před tím ani nevěděla, že existují, protože mi vůbec nic nevysvětlili.  Hosté se např. dožadovali informace, co je to za druh Earl Greye a sami mi pak vyjmenovali deset možných druhů.  (Já věděla jen, že je to čaj z pytle pod linkou.) Chtěli po mně další nůž, ačkoli na stole bylo pro jednoho člověka prostřeno 11 příborů...

Abych svou práci shrnula... Za nejméně příjemnou činnost, kterou jsem musela vykonávat, považuji leštění příborů.Vyleštila jsem jich „nespočet“ denně, vzhledem k tomu, že hotel měl každý den ca. 400 návštěvníků a každý z nich k dispozici již zmiňovaný počet, 11 příborů. Za hodinu práce jsem dostávala odměnu 6.19 liber, což je sice více než 180,- korun českých, ale na anglické poměry je to zákonem stanovený nejnižší možný plat. Mé naivní sny o tom, že si v Anglii našetřím na auto, se tudíž hned záhy rozplynuly.

Nejhorší na celém pobytu byl pro mne ale přístup Angličanů a nejen Angličanů

(půlka vedení hotelu byli Rumuni) k nám, cizincům. Byli jsme pouze pracovní síla, nic víc.

Dokonce se mnou hotel ani agentura nepodepsaly žádnou smlouvu. Nejvíc nadšená jsem byla v momentě, když jsem až po příjezdu do Anglie zjistila, že si musím založit účet v místní bance a zařídit National Insurance Number, což je legitimace, doklad, že nepracujete načerno a zároveň slouží jako pracovní pojištění.  To vše mi slečna z české agentury, která mi práci zprostředkovala, zapomněla před odletem jaksi sdělit.

Jazyk. Ač jsem chtěla mluvit na svém pracovním anglickém pobytu pouze anglicky, ve finále jsem ale nakonec shledala pozitivní tu skutečnost, že jsem tam nebyla jediná Češka.

S dalšími osadníky našeho koncentráku, s Poláky, Slovenkami, Litevčany... jsem bohužel nenašla žádnou „společnou řeč“. Nejsem z těch, kterým stačí vzít si cigaretu, pivo a sednout si před hotel, což právě byla veškerá zábava místního staffu. Chtěla jsem v Anglii něco zajímavého vidět, zažít, a tak jsme založili Czech Gang. Náš společný „koncentrák“ nás všechny rozhodně ještě více sblížil a prožili jsme společně i mnoho zajímavých aktivit a výletů v našem volném čase.

Když nadešel den mého odjezdu, bylo mi líto, že už přátele ze svého gangu

asi jen tak někdy neuvidím. A proč jsem vlastně již po měsíci zpátky v Čechách? Řekla jsem si, že nemá cenu si něco dokazovat, když prostor použít angličtinu v reálu, při práci, je minimální, mám spolubydlící, jaké mám. Rozhodla jsem se proto o dřívější návrat domů.  Aspoň si ještě užiji prázdniny i s přítelem v Čechách, než budu muset v září zpátky do školy.

Řídit se heslem, s poctivostí nejdál dojdeš, se mi moc nevyplatilo. Když jsem se vypravila za svým nadřízeným, férově, v předstihu ho informovat o svém úmyslu ukončit již v srpnu pracovní poměr v hotelu, reakcí na mou slušnost bylo striktní nařízení mého šéfa: „Buď zítra, nebo až v říjnu!“ Kdybych se prostě jen sbalila, až si zařídím zpáteční letenku, jízdenky

 a další potřebné cestovní náležitosti, udělala bych lépe, vždyť jsem s hotelem neměla podepsanou vůbec žádnou smlouvu. Moje rozhodnutí a má hrdost mě ale vedly k jedinému, říci šéfovi ihned: „Na shledanou!“ Sehnat ze dne na den letenku, nadlidský úkon, v duchu jsem šílela, v jaké situaci jsem se v cizí zemi opět zčista jasna ocitla...

…Ale...

Jsem tu.

Doma.

A rozhodně nejsem odrazená před dalším objevováním naší matičky Země :)))